Kapitoly z dějin VUT v Brně
Ke 110. výročí vzniku Vysokého učení technického v Brně vydalo Nakladatelství VUTIUM publikaci renomovaného historika doc. PhDr. Jiřího Pernese, Ph.D., „Kapitoly z dějin Vysokého učení technického v Brně 1899 –2009“. S laskavým svolením autora jsme vybrali jeho pohledy na historii vzniku a na významné mezníky v dějinách Vysokého učení technického v Brně.
Vznik České vysoké školy technické v Brně (1899 - 1918)
V roce 1849 rozhodl Zemský sněm Markrabství moravského o zřízení Technického učiliště v Brně. Stanovil, že nový ústav nebude mít charakter školy vysoké a měl být utrakvistický – český a německý. Dvojjazyčnost nové školy se projevovala nejen v tom, že na ní studovali žáci čeští i němečtí, ale také v tom, že na ní přednášeli učitelé obou národností žijících na Moravě a že k výkladu látky používali svého rodného jazyka.
Škola zpočátku sídlila v budově na Dornychu 24, činnost zahájila slavnostně 14. ledna 1850. Postupem doby našla škola důstojné umístění v nové budově, dokončené roku 1860 na dnešním Komenského náměstí, a stále zdokonalovala svoji činnost. Zákon č. 92 ze 4. května 1873 ji dokonce povýšil na vysokou školu technického směru. Jestliže se však odborná úroveň školy zvyšovala, její národnostně smířlivý charakter brzy zmizel. Germanizační tlaky pořád sílily a vedení školy je podporovalo; ostatně oficiální dokumenty školy od samého počátku vycházely jen v němčině. V roce 1876 se na škole přestalo vyučovat češtině dokonce i jako nepovinnému jazyku. Není se tedy co divit, že čeští profesoři odtud dříve či později rozhořčeně odcházeli.
C. k. vysoká škola technická v Brně byla školou německou a slovanské obyvatelstvo země pociťovalo stále akutněji, že potřebuje svoji vlastní vysokou školu s českým vyučovacím jazykem. Navíc hlubokou krizí procházela i olomoucká univerzita, která nakonec zanikla.
Zrušení univerzity v Olomouci se postupem doby ukazovalo stále víc jako opatření nešťastné. Technické učiliště v Brně ji nahradit nemohlo. Především proto, že dlouho nemělo charakter vysoké školy. A pak také proto, že mělo speciální zaměření výuky, od univerzitního odlišné. Navíc na brněnském technickém učilišti spoustě lidí vadil jeho zdůrazňovaný německý charakter. Proto tedy česky hovořící mládež z Moravy, pokud chtěla získat univerzitní vzdělání, musela odcházet na studia jinam – nejčastěji do Vídně, ale také do Prahy, do Krakova či Solnohradu.
Široké vrstvy obyvatelstva si začaly uvědomovat, že se stala chyba. Že v soustavě vysokého školství a vědy na Moravě vznikla citelná mezera. Proto se velmi brzy ozvaly hlasy, volající po obnově moravské univerzity. Ne však již v Olomouci, nýbrž v Brně, jako zemském hlavním městě. Měla se stát nejen nástrojem vzdělání národní pospolitosti, ale také zbraní proti německému nacionalismu. O druhou českou univerzitu se proto strhl prudký politický boj, často přerůstající v pouliční bitvy.
Oprávněnost českého požadavku zpochybnit nešlo, žádná z rakouských vlád si tím však nechtěla znepřátelit německé nacionály. Až nakonec vláda Františka Antonína hraběte Thuna dospěla k šalamounskému řešení: univerzitu na Moravě sice Čechům nedáme (a němečtí nacionálové tak nebudou mít příčinu k protestům), ale předložíme mocnáři ke schválení návrh na zřízení české vysoké školy technické, která nespokojeným Čechům ukáže dobrou vůli Vídně. Rakouský císař a uherský král František Josef I. dekret o založení české vysoké školy technické v Brně po delším váhání 19. září 1899 podepsal.
Skromné začátky
Sto deset let, které od založení České vysoké školy technické v Brně uplynuly, přinesly okamžiky slávy,ale také situace kritické, kdy byla ohrožena samotná její existence. Za Rakouska měl vývoj školy trvale vzestupnou tendenci; začínala doslova z ničeho. Panovník současně s podpisem dekretu o jejím založení jmenoval první čtyři profesory; rektorem se stal dr. Karel Zahradník, dosavadní profesor univerzity v Záhřebu. Noví učitelé dorazili do Brna 2. října 1899. Podmínky pro jejich práci byly naprosto nedostačující. Nový vzdělávací ústav našel provizorní umístění v několika místnostech domu v Augustinské ulici,ve kterém vyvíjel činnost český ženský vzdělávací a výrobní spolek Vesna. Vzdor těmto obtížím škola zahájila okamžitě činnost. K poslednímu říjnu 1899 se ke studiu na ní zapsalo 47 posluchačů, 33 řádných a 14 mimořádných. V průběhu roku se jejich počet zvýšil dokonce na 55; všichni se věnovali stavebnímu inženýrství. Omezený výukový program, nevyhovující podmínky prostorové, nedostatečný počet profesorů stejně jako malý počet posluchačů neuspokojovaly nikoho. Proto se vedení školy snažilo zjednat nápravu a postupně se to dařilo. Dokázalo získat souhlas se zavedením nových studijních odborů,počet profesorů se zvolna zvyšoval, díky tomu mohl růst i počet studentů.
S císařovým jménem v názvu
Od podzimu 1907 se začala stavět nová budova; její slavnostní otevření proběhlo 25. června 1911. Novostavba na pozemku zvaném „U krásné vyhlídky“, již za hranicemi tehdejšího města, tam, kde končila ulice Veveří, byla krásná, účelná a pohodlná a dodnes je chloubou Vysokého učení technického v Brně. V době, kdy se blížila svému dokončení, požádali brněnští profesoři panovníka, aby škola mohla nést jeho jméno. Císař milostivě souhlasil a vzdělávací ústav s nedlouhou tradicí, ale o to většími ambicemi, se od 1. března 1911 mohl nazývat „C. k. vysoká škola technická Františka Josefa v Brně“ a pod tímto označením působil až do rozpadu monarchie v roce 1918. Ani tak proklamativně projevená panovníkova přízeň však nepomohla, aby česká technika v Brně existovala jako škola úplná, schopná nabídnout vzdělání ve všech technických oborech. V předvečer první světové války její posluchači mohli studovat pouze:
I. stavební inženýrství
II. A. strojní inženýrství, B. elektroinženýrství
III. kulturní inženýrství (vodní stavby, meliorace)
IV. chemické inženýrství
První světová válka
Atentát v Sarajevu, smrt následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho choti Žofie 28. června 1914 a válka, která vypukla o měsíc později, znamenaly začátek velkých změn. Svět, jak jej znaly generace poddaných císaře Františka Josefa I., končil. První světová válka trvala jen čtyři roky, ale po jejím skončení bylo všechno jinak. Zpočátku si ovšem převratnost událostí, které prožívali, uvědomoval jen málokdo.
Válka se samozřejmě dotkla i české techniky v Brně. Řada profesorů dostala povolávací rozkaz, ze 177 zřízenců se muselo do vojenského převléct 64 mužů. Povolávání do armády pochopitelně neminulo ani studenty, jejichž počet se v důsledku toho silně zmenšoval.Mimořádné válečné poměry se projevily také na úrovni a intenzitě vyučování. A nejen to, na školu dopadlo zdrcujícím způsobem další rozhodnutí rakouského státu – budova české techniky v Brně, obdobně jako další školní budovy – měla být přeměněna na vojenský lazaret, původně pro 700, později dokonce pro 1 000 raněných.
Ve svobodném státě (1918 - 1938)
Ve svobodném Československu se hlavní město Moravy stalo důležitým univerzitním centrem a česká vysoká škola technická se podílela na vzniku a počátečním fungování Masarykovy univerzity. Pro její existenci bylo dvacet let první Československé republiky obdobím velkého rozkvětu: hned v roce 1919 byl v jejím rámci zřízen odbor architektury, jehož se v předchozích desetiletích bezúspěšně domáhala. Pro rozvoj chemie na české technice v Brně mělo mimořádný význam dokončení stavby samostatného chemicko-technologického pavilonu. Na podzim roku 1921 přijel do Brna prezident republiky Tomáš G. Masaryk a „byl uvítán vřele českým obyvatelstvem z Brna a okolí i celé Moravy“. Během své cesty navštívil 17. září také Českou vysokou školu technickou v Brně. V letech 1918-1938 se česká vysoká škola technická definitivně etablovala jako vážená a uznávaná vysoká škola a díky tomu také rostl počet jejich studentů:nejvíce – 1657 – ji navštěvovalo ve školním roce 1931/1932. Od roku 1937 nesla název „Česká vysoká škola technická Dra. Edvarda Beneše“.
Léta německého útlaku (1939 – 1945)
Existence Československé republiky skončila německou okupací. První schůze profesorů české techniky v Brně po okupaci města německým vojskem se konala 22. března 1939. Rektor Kallauner na ní informoval ostatní profesory, že se v minulých dnech dostavila na rektorát delegace profesorů zdejší německé techniky, vedená nacistou Wernerem Schoklitschem, aby „byl zajištěn řádný provoz vysoké školy“. Život na škole pokračoval dál, profesoři přednášeli a zkoušeli, studenti se učili, rýsovali a prováděli pokusy. Uzavření českých vysokých škol nacisty 17. listopadu 1939 neminulo samozřejmě ani Českou vysokou školu technickou Dra. Edvarda Beneše v Brně. Její posluchači a profesoři se stali obětí perzekuce. Výuka se nekonala a většina odborů a ústavů byla neprodleně po 17. listopadu 1939 uzavřena. Přesto však některé provozy, které okupační správa uznala za důležité pro hospodářství Říše, zůstaly a fungovaly i nadále. Většíčást budov na Veveří ulici zabrala německá armáda jako svá kasárna, několik přízemních místností sloužilo jako sekretariát místní organizace NSDAP.
Zklamané naděje (1945 – 1948)
Studenti se do brněnské techniky vrátili hned v dubnu 1945 a svýma rukama začali odstraňovat škody, které boje o město způsobily na budovách: 20. prosince 1945 byly slavnostně zahájeny přednášky školního roku 1945/1946. Vysoká škola technická Dra Edvarda Beneše byla obnovena ve své předválečné podobě s odbory inženýrského stavitelství a zeměměřičství, strojního a elektrotechnického inženýrství, chemického inženýrství, architektury a pozemního stavitelství. Vrátila se jí pochopitelně nejen stará budova z roku 1911 na Veveří ulici, ale nově získala také budovu německé techniky na Joštově třídě i přidělenou budovu alumnátu na Barvičově ulici, kde měli Němci vojenský technický výzkumný ústav. Německá vysoká škola technická, odedávna opěrná bašta němectví v Brně a ve třicátých letech tribuna nacistické ideologie, byla zrušena vládním dekretem a její majetek byl převeden do správy české techniky.
Koncem roku 1947 a počátkem roku 1948 však již nesl své plody politický vývoj, který hned v roce 1945katapultoval Komunistickou stranu Československa na přední místo domácí politické scény. Úspěch ve volbách do Národního shromáždění v roce 1946 provázelo další posílení komunistických pozic v národních výborech, které řídily veškerý život v československých vesnicích a městech.
Na pokraji zániku (1950 – 1951)
Komunistický režim, nastolený v Československu převratem v únoru 1948, přivedl brněnskou techniku takřka k zániku. Orientace sovětského mocenského bloku na válečné střetnutí se Západem vedla k prudké militarizaci. Za této situace samozřejmě vzrostl význam vojenských škol s technickým zaměřením. Proto se vedení KSČ rozhodlo využít kapacit Vysoké školy technické Dra. Edvarda Beneše v Brně a 4. července 1951 přijalo usnesení, jímž ji přeměnilo ve Vojenskou technickou akademii.
Česká technika v Brně se tak ocitla na samém pokraji zkázy. Nechybělo mnoho a přestala existovat. Vyvstala však otázka, jak naložit s posluchači IV. ročníku, kteří stáli těsně před ukončením studia. Nebylo ani jasno, co dál s obory, o něž Vojenská technická akademie neměla zájem. Tyto důvody nakonec vedly 2. října 1951 k rozhodnutí zřídit ze zbytků Vysoké školy technické Dra. Edvarda Beneše v Brně Vysokou školu stavitelství, která měla fakultu inženýrského stavitelství a fakultu architektury a pozemního stavitelství, k nimž byla zcela nelogicky připojena katedra slévárenství; tu vojáci rovněž nechtěli. Nově vzniklá vzdělávací instituce se stala pokračovatelkou nejstarší české vysoké školy na Moravě, dědičkou jejích tradic, a udržela s ní kontinuitu dodneška.
Nový začátek (1956 – 1957)
Politické uvolnění po Stalinově smrti se pozitivně promítlo i do existence a činnosti brněnské techniky: 16. dubna 1956 přijal ÚV KSČ usnesení O zvýšení úrovně a dalším rozvoji vysokých škol a v této souvislosti rozhodl o obnovení vysoké školy technické v Brně pod novým názvem – Vysoké učení technické v Brně. Jeho základem se stala právě Vysoká škola stavitelství. K již existující fakultě inženýrského stavitelství a fakultě architektury a pozemního stavitelství, přibyla nově založená fakulta energetická. Reorganizovaná instituce zahájila činnost 10. září 1956 - zapsalo se na ni 1 783 studentů. V roce 1959 došlo k reorganizaci fakulty energetické, z níž vznikla samostatná fakulta elektrotechnická a samostatná fakulta strojní. O rok později naopak byla sloučena fakulta inženýrského stavitelství s fakultou architektury a pozemního stavitelství v jednotnou fakultu stavební a teprve v roce 1976 se od ní fakulta architektury znovu oddělila jako samostatné výukové a vědecké pracoviště v rámci VUT. A v roce 1966 se součástí Vysokého učení technického stalo detašované pracoviště Slovenské vysoké školy technické ve Zlíně (tehdy Gottwaldově), které se zaměřovalo na výchovu odborníků pro kožedělný a gumárenský průmysl. V roce 1969 z něj vznikla samostatná fakulta technologická.
Nové podmínky se pozitivně promítly do výsledků vědecké práce profesorů školy, do úrovně studia i do počtu studentů. Období politické krize na přelomu 60. a 70. let 20. století se samozřejmě projevilo i na Vysokém učení technickém v Brně jak mezi studenty, tak i mezi profesory. Svoboda slova, která tehdy panovala, umožňovala vyslovovat i názory, po dlouhých dvacet let v komunistickém Československu neslýchané. Po porážce reformního hnutí, jež usilovalo o demokratizaci panujícího režimu, následovaly represe a čistky. Ze školy musela z politických důvodů odejít řada učitelů a studentů, kteří se v letech 1968 a 1969 výrazněji angažovali. Nadřazování ideologie a politiky odborným znalostem se v 70. a 80. letech negativně promítlo do života celé společnosti, VUT nemohlo být výjimkou. Ale i přes to dosáhla brněnská technika tak vysoké úrovně, že se zásadním způsobem podílela na zvelebování republiky.
Hledání nových cest (1989 – 2009)
Komunistický režim spoutával jednotlivce i celou společnost. Destrukce totalitního systému v letech 1989 a 1990 otevřela Vysokému učení technickému v Brně dokořán dveře k zásadní proměně v moderní vzdělávací instituci, která snese srovnání s nejvyspělejšími školami stejného typu kdekoli na světě. V prvé řadě to umožnil jednak návrat akademických svobod českým vysokým školám, jednak rozsáhlá samospráva, jíž se v souladu se zákonem těší. Vědecké a správní orgány – především Akademický senát a Vědecká rada – o jejichž personálním obsazení zaměstnanci a posluchači školy rozhodují, stanovují základní směry jejího dalšího vývoje. Díky dobré spolupráci samosprávných orgánů, rektora, Správní rady a kvestora, prochází Vysoké učení technické v Brně během posledních dvou dekád dynamickým rozmachem. Od roku 1990 se výrazně rozšířil jeho studijní a vědecký záběr, což se mimo jiné projevilo vznikem nových fakult.
Vývoj fakult
Vedle Fakulty stavební, Fakulty strojního inženýrství, Fakulty elektrotechnické, Fakulty architektury a Fakulty technologické, které měly dlouhou tradici, vznikly i fakulty nové. Napodzim 1992 bylo po dlouhé přetržce obnoveno jedno z nejstarších pracovišť školy – Fakulta chemická. Ve stejné době zcela nově vznikla Fakulta podnikatelská a později i Fakulta výtvarných umění, která zahájila svou činnost 1. ledna 1993. A v roce 1995 vznikla Fakulta managementu a ekonomiky ve Zlíně.
Ale i jednotlivé fakulty hledaly svoji novou tvář a náplň. Roku 1993 byla Fakulta elektrotechnická reorganizována na Fakultu elektrotechniky a informatiky a v průběhu roku 2001 se transformovala ve Fakultu elektrotechniky a komunikačních technologií. K 1. lednu 2002 se totiž z Ústavu informatiky a výpočetní techniky, který byl součástí Fakulty elektrotechniky a informatiky, zformovala zcelanová Fakulta informačních technologií. Od 1. ledna 2001 naopak přestaly být součástí Vysokého učení technického v Brně Fakulta technologická a Fakulta managementu a ekonomiky, obě se sídlem ve Zlíně, a staly se součástí nově vzniklé Univerzity Tomáše Bati. V důsledku tohoto vývoje má dnes Vysoké učení technické v Brně osm fakult a Ústav soudního inženýrství,které ke studiu nabízejí širokou škálu technických disciplin, ale také související obory ekonomické a dokonce umělecké. Z hlediska studijního profilu je tak zřejmě technickou univerzitou s nejširším zaměřením v celé České republice.
Na prahu třetího tisíciletí
Cesta brněnské techniky za uplynulých 110 let byla dramatická a komplikovaná. Z jejích osudů jednoznačně vyplývá, že vrcholného vzepětí a mimořádných úspěchů dosahovala v dobách respektujících lidská práva a svobody, v dobách vládnoucí demokracie, v dobách otevřenosti a rovných příležitostí pro všechny. Je lhostejné, zda to bylo za vlády Jeho Apoštolského Veličenstva císaře Františka Josefa I. A jeho nástupce císaře Karla, v letech demokratického československého státu mezi oběma světovými válkami čiv současnosti, po svržení komunistické totality. Z hlediska uplynulého století lze říci, že vývoj po roce 1989 byl VUT v Brně v Brně mimořádně příznivý. Přes všechny slabosti a nedostatky obnovující se demokracie vzniklo v Československu a poté v České republice klima vhodné pro dynamický, všestranný rozvoj školy. Možnost svobodné volby otevřela do jejího čela cestu schopným, podnikavým a všestranně respektovaným osobnostem. Jejich zásluhou se VUT v Brně změnilo v moderní školu, která vychází z dobrých tradic a snaží se na ně navazovat.